Dnes známé maďarské lidové tance patří mezi tance, které jsou v plné míře výsledkem vzájemného působení národů Evropy po staletí. Nejranější forma Evropských a v rámci toho i maďarských tanců byly kruhové tance raného středověku, párová forma lidového tance vznikala až později, mezi 17. a 19. stoletím. Mezi nejstarší taneční formy lze zařadit tance s holí (botoló), tance mužské (legényes) a ženskou karičku (karikázó), zatímco čardáš (csárdás) a verbunk (verbung) jsou spíše tance novější. Tanec, v jeho nejranější podobě byl především spojením s posmrtným, s oním světem, pozdější kruhové tance a cotillon byli již formou zábavy. Postupně se také objevili tance se zbraní rolí kterých bylo verbování mužů do armády. Až nakonec se rozšířili tance párové, v kterých šlo o kontakt ženy a muže.

Tradiční maďarský lidový tanec do roku 1930 téměř vymizel nástupem nových hudebních a tanečních stylů, které si získali především ve městech obrovskou popularitu. Reakcí na tyto tendence byl pokus o znovuoživení starých lidových tanců několika aktivními členy budapešťské mládeže, kteří procházeli Maďarsko i území, které po světový válce náleželi již okolním státům. Zaznamenávali ve vesnicích ještě dochované lidové zvyky, tance, hudbu i dětské hry. Po katalogizaci shromážděného materiálů bylo cílem předat získané vědomosti v co nejširším kruhu. K tomuto účelu se zdál nejvhodnější formát taneční dům, forma tančírny s improvizovaným tancem, které může navštívit i laik. Započalo tím Hnutí taneční dům, podstatou kterého bylo především to, že se lidový tanec a hudba stali z divadelního žánru opět formou společenské zábavy. Vzniklo tím místo, kde mají možnost se do tance zapojit i ti, kteří nebyli členy žádného tanečního souboru, protože podstatou je prožití tance a schopnost improvizovat, nikoliv jevištní účinek tance. První taneční dům se uskutečnil 6. května 1972 v Budapešti a znamenal začátek nebývalého rozmachu hnutí. Vedle pravidelných tančíren jezdilo pořád víc a víc nadšenců sbírat autentický materiál, vznikaly nové folklórní uskupení – vedle tanečních skupin i skupiny hudební, pěvecké kroužky. Taneční dům se stal vyhledávanou formou zábavy mládeže ve městě, umožňujíc každému – profesionálnímu tanečníkovi i nadšenému laikovi – tančit, zpívat, improvizovat a učit se od sebe navzájem. Současně se pořádali folklórní tábory s možností seznámit se s tancem na místě jeho vzniku, učit se od starších členů komunity v jeho nejryzejší, nejautentičtější podobě. 

Lidový tanec je především o zachování tradic. Učíme se a pak dále předáváme staletí přechovávané hodnoty, abychom je neztratili. Je také formou terapie  – ten kdo tančil, ví, že tanec je jeden z nejvhodnějším způsobům, jak se uvolnit, oprostit se od starostí všedních dnů. Tanec je fyzická aktivita, zlepšující držení těla, jeho koordinaci a vnímání. V neposlední řadě je tanec příležitostí být součástí živé, pulzující komunity. Důležitost tohoto posledního aspektu tance narůstá za hranicemi, kde zachování vlastní kulturní identity vyžaduje aktivní přístup. Majorita je svou kulturou obklopena, denně, pro menšinu je být členem komunity, například té taneční, způsob jak o svou kulturu pečovat, prožívat a čerpat z ní sílu a porozumění.